Předvánoční zamyšlení II.

Asi mi dáte za pravdu, že adventní a vánoční období je časem očekávání, které vnímáme v rozličných rovinách v závislosti na věku různě. Tím, jak člověk stárne a mění se společnost, vyvíjí se také forma našeho očekávání. Hovořit v této neopakovatelné vánoční atmosféře o materiálních očekáváních, kdy nám marketingoví specialisté předhazují lákavé nabídky všeho možného v pestrosti barev, lesku, užitkovosti a hlavně cenové dostupnosti, mě přijde laciné a nedůstojné. Tito lidé počítají s lidskou slabostí a dobře ví, že i když si jdeme koupit něco nezbytného, přesto všechno si často odnášíme i to, co nepotřebujeme.

Vánoční čas s sebou nese daleko hlubší poselství vycházející z dávné minulosti. Přemýšleli jste třeba někdy nad otázkou, čím to je, že nám Vánoce nikdy nezevšední? Proč se každoročně ponořujeme do jejich příprav, abychom je oslavili co možná nejdůstojněji? Proč často zaprášené staré přátelské svazky oživujeme - tu podáním ruky, tu zasláním pohlednice či veršované SMS - právě v tomto čase? Proč když potkáváme své sousedy, které zpravidla po zbytek roku míjíme, nyní zastavíme a vzájemně si povinšujeme „šťastné a veselé“? Odpověď je jednoduchá: nikdy jindy v roce nepociťujeme potřebu lidské pospolitosti, vzájemné úcty a sounáležitosti tak silně jako o Vánocích. Atmosférou Vánoc jsou prostoupeny naše domovy, kdy štědrovečerní večeře se společnou modlitbou a rozzářené oči dětí u vánočního stromečku jsou výrazem tepla rodinného kruhu. Věřící i ateisté se scházejí v prostorách chrámů, aby v očekávání narození Spasitele za doprovodu varhan společně zpívali vánoční koledy. Nezapomínáme na nemocné ani na ty, jejichž místo u stolu zůstalo o Štědrém dnu při večeři navždy prázdné. Vlídným slovem potěšíme osamocené, trpící a bezmocné.

Milí čtěnáři, kéž bychom si alespoň zlomek našich vánočních prožitků uchovali po celý rok.