Neúcta ke chlebu jako symbol konzumem zdegenerované společnosti

Historie chleba sahá do doby 10000 let před Kristem, nikdy nechyběl na stolech našich předků a dnes ho vnímáme jako základ jídelníčku v každé domácnosti. Zakousnout se do krajíce chleba vytaženého přímo z pece je, alespoň pro mě, gurmánským zážitkem, kterému se málo co vyrovná. Intenzivně vnímám teplo sálající z čerstvého bochníku, které je násobeno jeho vůní prostupující celým bytem. Kvůli tomuto požitku často vážím cestu, obvykle kolem osmé hodiny večerní, do místní pekárny. Pocity, se kterými zde vcházím, se časem přetavily v mé vnitřní hledání souvztažnosti mezi hodnotou chleba jako posvátného pokrmu, úsilím vynaloženým k jeho upečení a konzumním chováním spotřebitele při jeho nákupu v hypermarketu. 

Samotná budova pekárny má pro mě i mnoho mých spoluobčanů hořkou a trpkou minulost. Objekt za nadšení lidí postavený na sklonku komunismu z rozhodující části v akci Z (sám jsem zde pracoval celé prázdniny za 10,- Kč na hodinu :-) ) byl po revoluci prodán za pár šestek spotřebnímu družstvu Jednota. Ta barbarským způsobem doslova zdevastovala zařízení interiéru pohostinství, z hospody se stalo zázemí studené kuchyně, aby o něco později Jednota ideální polovinu domu prodala soukromému pekaři. Hospoda se tak ze zánovního objektu stěhovala na příštích 20 let do starého, soukromým vlastníkem z Ostravy roky neudržovaného domu.

Když pak v pekárně několik minut čekám, až mi pekařka přinese čerstvý chléb přímo z pece, hlavou mi vždy probleskne vzpomínka na tyto staré časy. S respektem přitom pozoruji vysoké pracovní nasazení zaměstnanců (povětšinou žen) pekárny - stroje jedou, a není čas se zastavit. Když si představím, že tímto tempem za mizernou mzdu pracují celou noc, je mi jich upřímně líto. Ženy - často maminky dětí - namísto toho, aby byly přes noc se svými ratolestmi, tak v potu tváře pečou chleba, který o několik dní později tvrdý a nezužitkovaný často končí v popelnicích a kontejnerech. Nic jiného jim ale nezbývá - pracovních příležitostí je jako šafránu a na ten svůj chleba si nějak vydělat musí.

Podle nejnovější statistiky čtvrtina Čechů vyhazuje nespotřebované jídlo do koše. Když vidím, jaké hromady jídla někteří lidé kupí do svých nákupních košíků, kladu si otázku, zda mají natolik početnou rodinu, aby všechno beze zbytku zkonzumovali.  Lidé, kteří vyhazující potraviny do koše, si neváží ničeho .. ani svých peněz, ani času, který stráví bezcílným bloumáním po rozlehlém hypermarketu - jsou zdegenerovaní konzumem a jediným lékem na ně je hlad. Každý by si měl uvědomit, že chléb je Božím darem - podle toho bychom s ním měli nejenom zacházet, ale i vnímat úsilí vynaložené k jeho výrobě před tím, než spočine na našem stole.