"Ahóóój, starosto", slyším, jdouce po ulici, už z dálky veselý hlas cca čtyřletého caparta, kterého doprovází tatínek cestou ze školky. "Nazdar kamaráde", odpovídám s úsměvem a pokynutím hlavy zdravím též chlapcův doprovod.
"Jak to zdravíš pana starostu", trhne v ten moment chlapcův otec svému synkovi prudce rukou, "příště musíš pozdravit dobrý den pane starosto", poučuje otec a obrací se zlověstným pohledem na svou zkoprnělou ratolest.
"Starosta nám dává bonbonky .. ", souká ze sebe vykulený chlapec
"Prosím tě", říkám otci a zároveň klučíka hladím po vlasech ve snaze zachránit co se dá, "my jsme s tvým synkem kamarádi a takto se zdravíme. Vždy když jde se školkou na procházku, vyjdu před úřad a nabídnu dětem a paní učitelce něco na zub, je to tak?", obracím se na malého a ten horlivě přikyvuje.
"No nevím", suše ukončuje debatu otec a dalším trhnutím ruky pobízí synka k opětovné chůzi. Co si v tu chvíli oba myslí ví jen oni sami a Pán Bůh ..
Toho letního dne, bylo to v sobotu, jsem se nezastavil. Spoluorganizovat pěší výlet rodičů a dětí do přírody, není úplně jednoduché - domyslet vše aby klaplo je zavazující a u mě takové akci předchází noc, kdy oka nezamhouřím. Člověka pak ale těší ty rozzářené dětské očička, a k dobrému pocitu přispívá i spokojenost jejich rodičů a prarodičů - přijdou po připravené trase, pobaví se, poslechnou si hudbu, opečou připravený špekáček .. to vše zdarma, na náklady obce - a zase se odeberou do svých domovů.
Kolem patnácté hodiny, kdy se akce chýlila ke konci přišla dcera s kamarádkou a začala žadonit, zda bych je neodvezl domů. Marně jsem jí vysvětloval, že tu musíme být až do konce, protože je potřeba vše pobalit a uklidit .. naložil jsem obě do auta a odvážel domů s tím, že se co nejrychleji vrátím. Děvčata po cestě dostala chuť na zmrzlinu, svolil jsem tedy ke krátké zastávce v hospodě, když tu ..
"Kdo lže ten krade, starosto", ozvalo se ostrým hlasem z přeplněné letní zahrádky (rodiče s dětmi se vraceli z výletu a zmrzlina na konci cesty přišla vhod), která v ten moment jako na povel ztichla.
"Jak to myslíte, paní", zmohl jsem se jen na nejasné zakoktání, protože jsem absolutně nechápal, co se děje.
"Před hodinou když jsem tě žádala, aby jsi mě autem zavezl z výletu domů, tak jsi neměl čas, a teď vezeš děti, které mají daleko mladší nohy než já", pokračovala dál velmi nepříjemným tónem.
"Paní, před hodinou jsem odvážel muzikanty, bylo jich plné auto", koktal jsem dál, "navíc to byl pěší výlet ..", snažil jsem se naznačit, že se nejednalo o žádný road trip nebo něco na ten způsob.
"Kdo lže ten krade starosto", uzavřela opakovaným výrokem paní a na důkaz svého skálopevného postoje se obrátila zády. Koupil jsem dětem zmrzlinu, kvapem je odvezl domů a vrátil jsem se na místo akce uklízet po návštěvnících. Co jsem si v tu chvíli myslel nebudu raději prezentovat a nechť Pán Bůh o tom raději také pomlčí ...
Po ukončení včerejší mše svaté v kostele jsem měl dobrou náladu. Slovo Otce bylo velmi hodnotné, inspirativní, ostatně jako vždy. Cestou ke svému autu jsem přemýšlel o jeho slovech, když tu ..
".. podám na tebe trestní oznámení, a předám tě vyšší moci, ty .. " Označení mé osoby a další sled slov jsem už (naštěstí) nezaslechl, protože jsem duchapřítomně nasedl do auta a rychle jej nastartoval. Rozzuřený hlas patřil osobě (schválně neříkám křesťanovi), který podobně jako já před ani ne minutou odešel z kostela po ukončení mše. Důchodci, kterému jsem v životě nejenže nikdy nic neprovedl, ale při realizaci velkého investičního projektu jsem na jeho přání oddělil jeho pozemky od obecních betonovým plotem, zpevněním základů jeho stávající stodoly, to vše za cca sto tisíc Kč, a to vše na náklady obce. Osobě, se kterou jsem za poslední rok ani jedenkrát nepřišel do styku. Umím si představit, co asi v tu chvíli proběhlo hlavou rodičům s dětmi a ostatním účastníkům nedělní mše, kteří v úžasu pozorovali co se stalo.
O co já chci poprosit Pána Boha visí vytisknuté nad stolem v mé kanceláři, ze které již 5 let starostuji svým spoluobčanům :
Pomoz mi, Pane, abych byl laskavý a dobrý za všech okolností, i když zažiji zklamání, když jsou druzí ke mně bezohlední, když se dočkám neupřímnosti u těch, kterým jsem důvěřoval, když mě opouštějí ti, na které jsem spoléhal. Nauč mě, abych nemyslel jen na sebe, ale abych usiloval také o štěstí druhých. Dej, abych uměl skrývat bolest a těžkosti svého srdce (což se mi momentálně nedaří, poznámka autora blogu). Nauč mě užívat utrpení k vlastnímu zdokonalení. Ať nezatrpknu a nestane se ze mě sobec, ať nikoho nepohorším. Doprovázej mě svou milostí, abych vytrval v dobrém.
Věřte mi, že si ta slova opakuji čím dál častěji ..
