Střípky od hotelu Imperial Marhaba, Sousse, Tunisko

Čtvrtek 13.8., 9:05, bar na hotelové pláži Soviva Resort. Po 10 minutách čekání přichází číšník, ukazuji mu náramek All Inclusive a žádám jedno pivo. Ten bere upatlaný umělý kelímek a chopí se pípy.

"Nešlo by to prosím načepovat do skla?", ptám se nesměle pošilhávaje po čistých skleničkách ležících na dosah jeho ruky.

"Excuse me, pane", říká se šibalským úsměvem číšník. "Je mi líto, pro hosty hotelové pláže podáváme nápoje pouze do kelímků."

Ukazuji prstem na opodál sedícího muže arabské národnosti, kterak usrkává colu z hezky tvarované sklenice, ale barman nereaguje .. podává mi kelímek s pivem a věnuje se dalšímu zákazníkovi. Spláchnu to tedy na místě pár loky rádoby piva a rozhlížím se, kam bych se posadil. Zamlouvá se mi místo pod plátěným přístřeškem, jdu tedy tím směrem, pokládám kelímek s rozpitým nápojem na stoleček, chystám se usednout, když tu ..

"Excuse me, pane", stojí nade mnou jiný pikolík, kterých je zde opravdu mnoho. Jejich náplní práce je zpravidla celý den postávat jen tak u baru, klábosit a poslouchat techno hudbu, která tu denně od 13 hodin řve jako na lesy, až zaléhá v uších i návštěvníkům sousední pláže. "Tady je to rezervováno."

Těkavým pohledem se rozhlížím, zda jsem nějakou cedulku s nápisem reservation nepřehlédl, ale skutečně ani po podrobném ohledání žádnou nenalézám.

"Nechápu proč tu nemohu sedět, můžete mi to vysvětlit?", dožaduji se přísnějším hlasem, ale mladý muž trvá na svém.

"Opravdu se nezlobte, pane, můžete si sednout třeba tam", ukazuje rukou na sluncem rozpálenou židli, která sotva drží pohromadě a je umístěna ve vyšší trávě než bývá pro hosty barů zvykem.

Dopíjím tedy chvatně "pivo", rázným pohybem ruky odkládám kelímek a vydávám se k sousední pláži. V 10:30 mám na hotelu schůzku s delegátkou za účelem projednání záležitostí, se kterými jsem více či méně nespokojen a jdu si zaplavat k pláži u hotelu Imperial Marhaba, sice cca 100m vzdálené, ale alespoň s relativně čistým mořem. Před půl jedenáctou pak opouštím pláž a letmo pohlédnu do míst, kde mi bylo před více než hodinou znemožněno usednout. Parta Arabů zde hulí šišu a zmiňovaný stoleček se prohýbá pod náporem žrádla. Žrádla, nikoliv jídla - do všeho je totiž nakousnuté pouze z části, následně odložené a nakousnuté do něčeho jiného. Část toho se pak válí po zemi .. z mého letmého pohledu se tak stává ještě letmější a z průměrné chůze poklus.

***

Po cca dvaceti minutách mého vysvětlování delegátce, že 90% Arabů ze všech ubytovaných v hotelu je přece jenom více, než by průměrný Evropan očekával, že cesta k pláži nevede "klidnou uličkou", ale spíše cikánským ghettem (při vší úctě k Romské komunitě) a dotazech typu, proč v těsném sousedství baby klubu v prostorách komplexu leží halda odpadků připomínající tu, na kterou svozová firma vyváží z naší obce směsný odpad, dochází řeč na mnohem banálnější záležitosti.

"Nevím, paní delegátko, zda jste viděla třeba ručníky a koberce, které na pokoji máme", říkám už skoro rezignovaně, "to je takový humus, že bych na tom nenechal ležet ani cizího psa".

"Opravdu?", žasne delegátka, "a můžeme se na to jít k Vám do pokoje podívat? A můžu s sebou vzít vedoucí hotelové recepce?"

"Rozhodně ano", svítá mi naděje a opravdu se po pár minutách odebíráme směrem k pokoji číslo 407. Před jeho odemknutím ještě společně letmo nahlížíme do pokoje protějšího, s číslem 410, jak tam barman přináší vybrané nápoje a jídlo. Pokoj vskutku luxusní, dozvídám se, že v něm bydlí ředitel hotelu, a ani se nechce věřit, že leží 2-3 metry vedle toho našeho.

"Tak prosím, tady jsou ty ručníky, a tady jsou koberce. Tady nám šnekuje několik mravenců, a tady, prosím", ukazuji na zvlhčené kolo na stropě, "nám průběžně opadává omítka na hlavu."

Paní delegátka to tlumočí vedoucí recepce, ale ta zůstává ledově klidná.

"Excuse me, pane, ty ručníky i koberce jsou čisté a úplně v pořádku. Nezlobte se, nevím, co se Vám na nich nezdá", říká s přehledem ta dobrá žena, zato však paní delegátka poněkud ztrácí barvu v obličeji.

"Co s tím budeme dělat?", obrací se poněkud nejistě ke mě, "Máte nějaký nápad?"

"Ano, mám", bleskne mi hlavou šílený nápad, "ať paní recepční vezme ty ručníky a koberce, zdvořile zaklepe na dveře pana ředitele, a vymění nám je za ty jeho. Jsou přece úplně v pořádku, nebo ne? Přeložte jí to prosím, děkuji předem".

Po cca dvou minutách mlčení, kdy jsem byl připraven při eventuálním kolapsu odchytit paní delegátku do své náruče jsem byl dotázán, zda opravdu chci, aby to recepční přeložila.

"Nebo víte co, uděláme to jinak", zkouším dál, co paní delegátka snese, "přeložte jí prosím, ať jde za panem ředitelem s prosbou, že si naše pokoje vyměníme. Jsme tu už poslední noc, a chceme se alespoň 1x vyspat jako normální lidi. Řekněte jí, že to myslím vážně."

Delegátka tedy učinila, o co jsem žádal, následkem čehož paní recepční po sérii těžko popsatelných a definovatelných skřeků kvapně opouštěla pokoj č. 407.

"Co říkala?", ptám se.

"Ani se neptejte", rezignuje delegátka, "a ukažte, podepíši Vám ten reklamační protokol dovolené. Originál si pečlivě uschovejte, budete jej ještě potřebovat."

***

Po obědě se vracím na pláž, techno řve se stejnou intenzitou jako včera, a tak moje první kroky směřují na pláž k Imperialu. Tady se potkávám s chlapíkem, který za sebou táhne na místní poměry tři velmi upravené velbloudy, a už z dálky na mě volá : 

"Jak se máš, my friend? Já dobře, a ty?"

"Na hovno", odpovídám místo očekávaného dobře a očekávám reakci.

Dromedář nechápavě vykulí oči : "Excuse me, co to znamená - na hovno. Nerozumím.".

"To znamená fucking", snažím se mu to vysvětlit, pozorujíce arabské fracky, kterak ve vteřině ničí nádherný hrad z písku, který před tím nějaký rusák dobré dvě hodiny stavil, a ukazuji na velbloudí trus povalující se v písku, "protože ti velbloudi serou po pláži a nedá se po ní chodit. Měl by jsi nosit lopatku a průběžně to po nich uklízet."

"To nět mojá rabóta", okamžitě zvážní a dodává už s úsměvem : "Moře to uklidí samo, my friend" mávne rukou k širému moři a pokračuje v cestě. Namísto do moře tedy odbočuji ke vstupu do hotelu Imperial Marhaba. Hotelu, kde se to stalo.

***

"Excuse me, pane, sem nesmíte", říká sympatický securiťák. "Mám zakázáno sem kohokoliv pouštět."

"Jenom nahlédnu", říkám prosebně, "vždyť vidíte, že u sebe nic nemám ...", ostraha je ale neoblomná, tak obracím řeč. "Jakou máte kapacitu hotelu? Máte po tom neštěstí nějaké klienty?"

"Máme kapacitu 925 míst, a k dnešnímu dni je tu ubytováno 9 Čechů, 17 Němců a 155 Arabů. Jsou to místní a Alžířané, můj příteli", odpovídá až s neuvěřitelnou přesností.

"Byl jsi zde, když se to stalo?", vyzvídám nejistě dál, protože tuším, že se pouštím na tenký led.

"Yes, my friend," hlesne se sklopenou hlavou. "Ten co to udělal byl můj přítel. Byl to dobrý člověk. Ředitel hotelu ho neprávem propustil, cítil křivdu a ... ", nedořekl.

Třásly se mu ruce. A pak zvedl hlavu. Výraz jeho tváře hovořil za vše.

Uvědomil jsem si, že nějaké velbloudí bobky, špinavé ručníky, smradlavé koberce nebo pivo v upatlaném kelímku jsou nic proti tomu, co ten chlapec dne 26. června tohoto roku zkusil. Hlavou mi proběhly vzpomínky na syna, který jen shodou okolnosti unikl řádění podobného šílence půl roku nazpět. Moje pocity toho dne byly až do hluboké noci všelijaké a ani mi nevadil nekonečný řev noční hotelové diskotéky. Stejně bych neusnul ...

Hezký zbytek léta z Drslavic.